Takže jsi dojel/a na závody. Nepřišla nějaká “záhadná” nemoc nebo natažený svalík 2 dny před startem :). Dojdeš na registraci, zvážíš se, najdeš nejlepší místo na tribuně ve strategické poloze mezi stánkem na kafe a záchodama. Zatím obří sukces!!! Co dál ale teda s vlastní hlavou, když nám začnou pracovat nervy?
MIREK
Sám za sebe bych ideální stav popsal jako “bejt v pohodě”. Popíšu nejdřív, jak jsem dělal rozcvičku dřív, a jak to dělám teď. Svůj dřívější režim jsem si hodně přitáhl z dob, kdy jsem dělal atletiku, ale tam to bylo trošku jinak.
BEFORE:
Byl jsem vždycky od příchodu do haly dost zahloubaný sám do sebe. Většinou jsem se moc s nikým nebavil, a pendloval jsem pořád mezi časovým harmonogramem (Ano, jsou i doby, kdy Smoothcomp neexistoval :D ), pavoukama a záchodem. Totálně mě znervózňovali borci s obříma bicákama a tetováním. Rozcvičovat jsem se začínal víc jako hodinu přes “předpokládaným” startem a jako spousta dalším borců dělal věci jako panáky, klusání dokolečka kolem tělocvičny nebo doubly na parketách. Předpokládaný start se pak většinou o cca 2h posunul a já šel do fightů nejel mentálně unavený, ale zároveň i vlastně vyhořelý. Většina lidí určitě zná tzv. adrenaline dump, kdy se sice vyhajpujete, ale to nejde udržet dlouho … i kdybyste to drželi 2h v kuse, přijde pak následná fáze útlumu a vy začnete zívat a pokud se vám start odkládá, můžete jít v podstatě do prvního zápasu v polospánku.
AFTER:
Tuhle rutinu jsem postupně úplně opustil a nahradil ji. V současnosti, pokud pojedu závodit, předně prostě obejdu všechny kamarády z jiných týmů co znám. Pokecám, pobavím se co nového a hned mám den lepší. I kdybych všechno projel, tak si den užiju po lidské stránce. Protože dneska už poměrně přesně víme, kdy jdeme závodit … můžeme o něco lépe plánovat. Rozcvičovat se pořád chodím tak hodinu až 40 minut do zápasu. Nicméně moje rozcvička trvá tak max 15 minut. Dá se říct, že v podstatě kopíruje rozcvičku nebo resety, které děláme v gymu každý trénink, byť ta závodní bývá o chlup delší a důkladnější. Jdu přece jako každý trénink lámat ruce a brát jména, tak proč to dělat jinak 🙂? Už jen to, že si dám stejnou rozcvičku, mě hodí do klidu. V naprosto ideálním světě bych chtěl ještě prostor na tatami a parťáka který by se mnou odjel 1-2 ostřejší kolečka, abych se fakt dostal do módu a zadýchal se. Na to ovšem prostor často nebývá, protože rozcvičovací tatami bývají hodně malé. V tu chvíli jdu zase chillovat za kamarády nebo pomáhat koučovat ostatní členy týmu.
Ta rozcvičovací kola bych rád dal už jen proto, že nejhorší zápas je pro mě vždycky ten první. Takže bych si ho chtěl ideálně odbýt ještě během rozcvičky :). Po něm ze mě obecně tak 90 % zbytkové nervozity padá a zápasy berou tak, jak jdou. Stejně je pozdě si tu tunit techniky. Vaše BJJ nebude lepší tím, že uděláte +20 koleček kolem haly nebo 150 angličáků 30 minut před závodem. Mentálně si snažím představovat co budu přesně dělat a proč. Případně můžu trochu strategii modifikovat vzhledem k soupeři, pokud už jsem ho viděl zápasit, nebo ho znám. Do zápasu nastupuju s tím, že mě “nikdo neplatí za přesčasy” a nejdu si tam hrát.
To je mimochodem něco, na co jsem přicházel strašně dlouho. Zápasy pro mě byly takové ostré tahání a sparringové kolo. Míval jsem je delší a únavnější. Teď se snažím soupeře lehce oťukat na 10 - 15s a pak ho prostě zkusit sundat/subnout ASAP a spokojeně odejít po minutce zápasu neunavený. Dělám to i pro něj, aby nebyl unavenej … co na to říct … jsem samaritán 😄. Ne vždy se samozřejmě daří a pokud narazím na někoho, kdo má výbornou obranu, nebo je lepší než já, tak musím zvolnit, abych se totálně neuvařil.
MIKOLÁŠ
První důležitá věc, kterou musí udělat každý hned po příjezdu na halu, je najít tajný záchod. Vždycky tam někde je a hlavně o něm nikomu neříkejte. Jakmile je lokace téhle svatyně známá, můžeme se pustit do závodění.
Předpokládám, že už jste četli minulý článek a tudíž znáte své optimální “nastavení” ve kterém půjdete do zápasu. Teď je otázka, jak toho dosáhnout i v neznámém prostředí, a.k.a. přímo v turnajové hale.
Můžou vám pomoct nějaké rituály, které jsem již zmiňoval. Hudba, rozcvička, cokoli, co vás do toho stavu dostane. Samozřejmě hodně pomáhá, když znáte čas svého zápasu. Každý máme způsob nastartování jiný a bude se pokaždé odvíjet od toho, do jakého stavu se chceme nastavit. V následujících řádcích popíšu to, co funguje mně v souvislosti s mým optimálním nastavením, které jsem zmiňoval minule.
- Jedna z největších chyb, kterou můžete udělat, je přehnaně se soustředit na soupeře. S tím souvisí i jeho stalkování na sítích a na YouTube. Tím nechci říct, že studium soupeřovy hry je špatná věc z pohledu taktiky, nicméně je třeba dávat si velký pozor na to, aby to zbytečně nepřerostlo do nějakých úzkostlivých stavů. Moc dobře víte, o čem mluvím. Tak moc se soustředíte na to, co všechno vám může soupeř udělat, že zapomínáte co chcete dělat vy. Pokud se závoděním teprve začínáte, doporučuji se na soupeře nekoukat vůbec. Já osobně zběžně prolítnu, kdo mě v pyramidě čeká. Znám ho? Dělá něco, na co si musím dát pozor? Dál už o tom ale nepřemýšlím. Souvisí to s mým nastavením - ať už je tam kdokoli, jsem na tom technicky a znalostně lépe, než on. To, zda je to pravda je v tuhle chvíli úplně jedno. Soustřeďte se primárně na to, co budete v zápase dělat vy, ne soupeř.
- Když mě ještě před zápasem přepadne nervozita, zkouším si znova představovat začátek zápasu (viz minulý článek). To mě hodně uklidňuje a vrátí zpátky do přítomnosti. Pokud se potřebuji uklidnit rychle, používám “kotvu”.Nevím, zda se to tak jmenuje oficiálně, nicméně “kotva” je pro mě fráze, kterou si v hlavě opakuji abych zmírnil nervozitu. Může to být úplně cokoli, já osobně si opakuji “This is what I am, this is what I do”. Řeknu si to v hlavě klidně 50x, zatímco se soustředím na svůj dech. Tím si sám sobě připomenu, že jsem tam dobrovolně, že to chci dělat a pro tohle jsem celou dobu tak hrozně dřel.
- Většinou se chodim rozčilovat cca 10 zápasů před tím mým. Nepotřebuji moc dlouho, většinou mi stačí 15 minut na základní resety a jeden lehký roll s parťákem, kde se zapotím a ztratím trochu dech. Ten ztratím určitě, protože nervozita dělá svoje. Jakmile si tímhle projdu, cítím se podobně jako po prvním kole sparringu na tréninku. Tím jsem fyzicky přesně v tom momentě, kdy podávám nejlepší výkon. Dostatečně se navleču abych úplně nevychladl a zlehka se hýbu na místě, zatímco čekám na zápas. Pokud mě zase přepadne nervozita, použiju výše zmíněnou kotvu. Co se týče mravenčení těsně před nástupem do zápasu, vždy se snažím zklidnit dech. A hlavně začnu vydechnutím. Co nejvíce vydechnu všechno, co mám v plicích a nadechnu se do břicha, pokračuji v dýchání jenom nosem. Pokud míváte problémy s dechem před stresovou situací, zkuste místo nadechnutí prostě vydechnout :) Dělá to divy!
- V zápase většinou svého soupeře chvíli oťukávám. Přestože si někteří lidé myslí, že neumím wrestlit, vždy začínám v postoji. Velmi rychle zjistím, jak soupeř reaguje na gripy, pohyb a můj rytmus. Třeba v tomto zápase jsem hned v prvním gripu na soupeřově krku cítil, jak tuhne v trupu a narovnává se, zatímco má hrozně moc váhy na patách. V ten moment vím, že vstup do nohou bude velice snadný, zatímco přetahování se v postoji bude složité. Na videu ale můžete vidět to, o čem jsem psal minule - jdu do zápasu s klidnou hlavou a pomalým, technickým stylem. Zabírám jen v momentě, kdy je to opravdu nutné. Celé to ale souvisí s tím, že přesně vím v jakém nastavení agrese a intenzity podávám nejlepší výkon. Nesnažím se v prvních vteřinách vyvinout co největší tlak, nechci protivníka přeprat obrovskou silou. Já ho chci přechytračit a v tom mi bezhlavá agrese nepomůže. Tato mentální část společně s technikami, které dělám, tvoří můj styl a vše se společně doplňuje. Kdybych zničehonic chtěl všechny lidi sundat v prvních vteřinách double-legem, explozivně je přeskočit, sebrat záda a uškrtit je na RNC jako Nicky Rod, velice pravděpodobně bych nebyl úspěšný. Nesedí to na mou osobnost, ani mému nastavení hlavy.
- Jsem trochu zvláštní případ. Většina lidí má největší problém s prvním zápasem turnaje. Jakmile se přes něj dostanou, prý už se cítí v pohodě. Já to mám úplně jinak. V prvním zápase se cítím dobře. Možná kvůli nervozitě trochu utahanější než běžně, nicméně mentálně se cítím v pohodě. Popravdě se mi málokdy stalo, že bych první zápas turnaje prohrál, případně v něm podal špatný výkon (v Amsterdamu jsem třeba první zápas prohrál na body, nicméně soupeř byl prostě lepší a porazil by mě bez ohledu na pořadí zápasů). Problémy mívám s druhým kolem - jsem uvolněnější a víc v pohodě, bohužel taky laxnější. Druhých kol jsem prohrál mnohem více, než těch prvních. Naučil jsem se s tím ale pracovat a hodně mi v tom pomohl Honza Stach v projektu ZVÍŘE - každý zápas, do kterého jdu, beru jako novou výzvu. První kolo, finále, to je úplně jedno. Pokaždé chci zápas vyhrát a nechat tam všechno. Ukázat všem, že netrénuju jen tak pro nic za nic. A ono to funguje. V podstatě se technikami jako kotva a dýcháním pokaždé “zrestartuju” a začínám nanovo.
